• HOME
• NOVINKY
• ČLÁNKY
• MÉDIA
  • FOTKY
  • VIDEO
  • VIDEA-LINKS
• FÓRUM
• LIDÉ
  • BOULDERING LEGENDS
• BOULDRY
  • PRŮVODCE
    • ČESKO
  • TdTB
  • TdTP
• KONTAKTY
  • KONTAKTY
  • ODKAZY

Jsem OFFline

[25.08.2010, ]

Pb session 21.-22.8. 2010 ...

Sraz u Mekáče na Černým mostě. Lidi udiveně koukaj, co si to jako nesu za skříň na zádech. Někteří se neskrývaně otáčej a šťouchaj do svých kamarádů a příbuzných aby to taky viděli.

            Já, Máťa, Káťa a Jirka čekáme na Vildu který si šel vycházkovým tempem, v puse cigáro a kašel starýho tuberáka. Asi tak za tři hoďky jsme dorazili do Ádru kde jsme malinko popili v místní hospodě se Štěpánem a Petrou. Kamenitá zeď která zdobila všechny stěny místnosti ve mně vyvolávala obrovskou chuť po ní lízt nebo alespoň omakat jak to bere.

            Namotivovaní na druhý den jdeme spát na parkoviště. Vilda už žvatlá a koordinace jeho pohybů není zrovna ideální. Chvíli přemlouval Káťu která mu pomáhala udržet rovnováhu aby s ním šla na turistický okruh po Adršpachu. Tomu se Káťa jen zasmála a začali jsme dělat letiště z bouldermatek. Bylo nás pět a bouldrmámy jen čtyři. Vilda si suveréně zabral jednu jen pro sebe a i chudáka Káťu odkopával k nám aby měl co nejvíc místa. Neustále hučel ať jsme ticho, že chce spát. S Máťou jsme koukaly ze spacáku na hvězdy. „To je romantika, že?“ Říkám jí a ona odpovídá: „To jo ale má to pár malých háčků…. A ty jsi ten největší!!! “ Ani mě její odpověď nepřekvapila. Vůbec všichni byli takový milý. Slyšela jsem Káťu jak se naklonila k Vilimu a než stihla dopovědět větu, láskyplně jí řekl: „ Drž hubu.“ Všichni jsme se tam váleli smíchy. Aby Vilda opravdu neusnul, přišel rozjařenej Jirka, skočil na něj, na Jirku já a na mě Máťa.  Pak ho Jíra začal tahat i se spacákem sem tam až ho skoro z toho spacáku vysypal. Chvíli jsme pak rozebíraly jak by zněla naše jména anglicky. Nejvíc se mi líbilo místo Vilda Chejn, „Billy Čejn“ a místo Kateřina Koblihová, „Catherine Donuts“.

            Ráno jsme se přemístili na parkoviště pod všemi nenáviděný, dlouhý dokopec k bouldrům kde už čekal Michal, Hanka, Monrou a další. Z oblasti jsem byla nadšená, krásný chytovatý pískovec, nízký i vysoký kameny, lehký i těžký, ve stínu i na slunci… Každý si našel svůj problém…já ten svůj našla v cestě Offline right  za 6C­+ kde jsem si zlomila nohu a natrhla vazy…. Chytala mě Máťa s Káťou. Pod sebou jsem měla dvě bouldřice. Cesta byla po dobrých chytech v malym převísku  s trochu fontáčovskym výlezem. Byla jsem úplně nahoře a snažila se udržet obliny. Plácla jsem ještě o kousek dál v domění že tam bude nějakej chyt..Buďto tam nebyl nebo mi prostě jen došlo a já s padla asi tak ze tří metrů. Nevybavuju si jak přesně jsem dopadla, jen vím že jsem slyšela tlumené křupnutí, nohou mi projela hrozná bolest a já měla pocit jako bych měla nohu u kotníku do pravýho úhlu. Válela jsem se tam po zemi, lapala po dechu asi abych rozdýchala bolest a trochu bulínkovala. Michal s Jírou zrovna zkoušeli nějakou těžkou kartu hned vedle. Všichni mi přiběhli na pomoc. Někdo mi začal vyhrnovat nohavici, jak já jsem se bála kouknou na svojí nohu v který jsem cítila jak se kosti třou o sebe. Michal mi opatrně sundal lezečky zatímco Monrou a ostatní sháněli studenou vodu kterou namočili tričko a přiložili na nohu. Káťa mi to omotala obinadlem a Jirka chodil okolo a pořád opakoval: „ fuj, já to viděl, já se pobliju!!!“ Seděla jsem opřená o strom. Všichni přítomní mi vyrobili nosítka z dvou klacků a bouldermatky. S Hankou udělali první zatěžkávací zkoušku. Klacek to nevydržel a byl nahrazen jiným, lepším. Alespoň jsem v to doufala.



Martin měl na štěstí auto na polský straně což bylo nesrovnatelně blíž než cesta kterou jsme přišli. Už na začátku mý vyhlídkový jízdy mě málem vyklopili. Monrouovi ujeli vanilky, natáhl se jak dlouhej tak širokej ale stále nepouštěl nosítka, já rychle stoupla na zdravou nohu, Michal mě chytil a já se musela i přes velkou bolest trochu smát. Cesta to byla náročná a to hlavně pro kluky. Všude byly kameny, ostružiny, klacky. Pěšinka se vlnila nahoru a dolu a jejich náklad přeci jen něco vážil takže se museli v nošení střídat. Postupně shodili trička. A já si připadala jak nějaká princezna kterou nesou čtyři polonazí borci.Konečně jsme dorazili na parkoviště kde mě Monrou naložil do auta a ještě s Vildou a Máťou odvezl do Náchoda na pohotovost.



U vchodu mě naložili na „ kriplkáru“ a odvezli na recepci. Jako doprovod mi tam nechali Máťu a jeli ještě trochu zalojzit. Všichni tam na mě byli hrozně hodný. Nohu mi zrentgenovali a poslali mě do čekárny. Paní na recepci nám pustila televizi abychom se nenudily a vyptávala se kde bydlím a jak se dostanu domu. Nepozdávalo se jí že mám v plánu jet autem a začala tisknout jeden jízdní řád za druhým. „Ve vlaku to budeš mít pohodlnější“ říkala a cpala Mátě do ruky hromádku papírů. Přišla na mě řada a sám pan primář mě prohlídnul. Diagnoza: „Fraktura fibuly weber, lehký laterální posun talu“ Na sádrovně mi dali dlahu. Mudr. Umlauf mi při zasychání sádry nohu trochu rovnal. Smáli se mi když viděli tu hrůzu a strach v mých očích. „Ty se bojíííš??“ Smutně přiznávám že se bojim moc. Naštěstí mě dlouho netrápili a já mohla odfrčet na vozejčku za Máťou do čekárny. Klukům jsme napsaly že už to máme za sebou načež nám slíbili že pro nás dojedou. Pomalu jsem se začínala nudit. Projížděla jsem se na vozejčku kolem do kola. Zasekla jsem se ve dveřích na záchod. Už už jsem chtěla volat o pomoc ale naštěstí jsem se dostala ze spárů úzkých futer sama. Doktoři ze mě měli srandu, prej ať jim s tim vozejčkem nefrnknu když mě to tak baví. Kdysi jsem v jednom filmu viděla jak ho nějakej frajer postavil na zadní. Chvíli mě lákalo to zkusit, ale jedna zlomená noha mi stačí. Martin s jeho slečnou se kterou jsme se v tom fofru ani neředstavily J pro nás přijel a odvezl do Ádru do hospody. Panovala veselá nálada. Rozebíralo se kdo kde byl, kdo co vylez nebo třeba kdo si co zlomil. Michal byl hodnej a odnesl mě k autu, kde holky udělaly letiště a nacpaly mě do spacáku. Moc jsem nespala.

Druhý den jsme vyzvedli berle a já konečně nebyla tolik závislá na ostatních. Většina osazenstva šla lízt. Já a Monrou jsme zevlili na parkáči pod kopcem na kterým jsou bouldry. Monrou spal, protože je neponaučitelnej, včera byl zas jak motyka a teď mu je špatně. Já si smutně přemítala co všechno budu muset zrušit kvůli mé noze. Všechny víkendy do konce září jsem měla naplánovaný. Ještě jsem chtěla vylízt spoustu cest a bouldrů, těšila jsem se že pojedu do Jury a na Hudy cup, do Jetřišek i do Labáku. No nic, hlavně abych nohu měla zas použitelnou. Do tý doby si naordinuju shyby a visy.. narostou mi takový bicáky že i Rocky Balboa mi je bude závidět.

Kolem čtvrtý jsme vyjeli domu. Cesta utekla docela rychle a já se připravovala jak řeknu mámě co se mi stalo, přičemž se mi vybavily vzpomínky kdy jsme s tátou chodili tajně lízt. Máma byla zásadně proti ale nás to moc bavilo. Sedák jsem si schovávala mezi ponožky aby ho nikdo neviděl. Nakonec jsem si ale prosadila svou a máma se smířila s tím že lezu. Doteď jsem jí ujišťovala že se mi nic nestane. Že jsme opatrná. Na druhou stranu ,nebezpečí mi hrozí všude. Třeba můžu vstát od televize, zakopnout a nohu si taky zlomím. Při lezení je to riziko samozřejmě vyšší ale já nežiju na rekord, nepotřebuju se dožít devadesáti let a být na sebe opatrná a vyhýbat se všemu nebezpečí. Radši budu žít jen čtyřicet ale za to plnohodnotných let. Máma to docela vzala i když jako by měla v obličeji napsáno: „Vidíš, já jsem ti to říkala.“

            Chtěla bych poděkovat všem kdo se jakkoliv podílel na mé „záchraně“. I když se známe jen krátce, jste fakt kámo. Už se těším na další PB session a doufám že se tam zas všichni potkáme.

ÚČASTNÍCI A ZACHRÁNCI: Michal Smrž, Monrou, Máťa Hrdá, Vilda Chejn, Káťa Donut, Martin a Štěpán Stráníkovi, Martinova slečna která se mi nepředstavila J , Hanka, Petra, Jirka Bažant, Honza Chvála ... a další 

Aktuality

• Ochrana osobních údajů
• Mapa stránek
• RSS