• HOME
• NOVINKY
• ČLÁNKY
• MÉDIA
  • FOTKY
  • VIDEO
  • VIDEA-LINKS
• FÓRUM
• LIDÉ
  • BOULDERING LEGENDS
• BOULDRY
  • PRŮVODCE
    • ČESKO
  • TdTB
  • TdTP
• KONTAKTY
  • KONTAKTY
  • ODKAZY

Jsem OFFline 2

[13.09.2010, ]

Tak trochu jiný článek...

Je to třetí den od ošetření v Náchodské nemocnici. Měla bych jít na kontrolu, jestli se mi noha nehla, jenže kam? Trochu naivně jsem si myslela, že si budu moct mezi doktory vybírat. Na doporučení kamarádů jsem zkoušela obvolávat různé pražské nemocnice nebo sportovní specialisty. Všichni mi řekli, že sádry u nich nedělaj. Jako blbec jsem si připadala, když jsem volala do Motola: „Ortopedická ambulance Motol, prosím“ ozvalo se ve sluchátku a já stručně vysvětlila mou situaci. „Ale vy jste se dovolala do nemocnice“ Chvíli jsem mlčela a nevěděla co odpovědět. „Já vím, potřebuju ošetřit….“ „ALE VY JSTE SE DOVOLALA DO NEMOCNICE“ zopakovala napruzeně paní, pravděpodobně v přechodu nebo jinak si její rozčílení neumím vysvětlit.

Byla jsem trochu zaskočená, většinou si nohy nelámu, tak jak je vidět, nejsem zběhlá v tom, kde se co léčí. „TADY TOHLE NEDĚLÁME“ odsekla baba… „A co tam děláte, párky v rohlíku!!!??“ napadlo mě, až jsem se při tý představě musela pousmát. Nakonec jsem z ní dostala, že musím na polikliniku, kde to je, to už mi neřekla. Čas rychle běžel a já potřebovala natlačit nohu do nějaký sádry. Našla jsem si POLIKLINIKU i super doktora. Neudržovaná hnusná budova s interiérem ještě horším. Doktor s vorvanými knoflíky, svezlým pláštěm na stranu a výrazem debila, ve mně nevzbudil důvěru. Myslela jsem, jak si budu shánět specialistu a já skončím tady. Doktor hodinu psal zprávu o mém stavu. Několikrát nakoukl do učebnice a pak požádal sestru, jestli to nenapíše ona, že se prostě psát ve wordu, nebo v čem to psal, nikdy nenaučí. Když uvolňoval místo sestře, zakopl o mou bolavou nohu a ani se neomluvil. Nevěřila jsem vlastním očím.

Poslal mě pryč s tím, ať přijdu za hodinu, že si musí vyřídit nějaké papírování… prej papírování, v jídelně jsem ho potkala. Když se vrátil, Máťa mi s udiveným výrazem řekla, že vypadá jako by si přihnul… Zkontroloval mi RTG. Noha byla stále ujetá. „Přijď si za týden, dotočím ti sádru“. Byla jsem ráda, že mi s tím nic nedělal, bo já bych mu to stejně nedovolila. „Tak sem už nepáchnu.“ Říkám Máťe a jdu si shánět jinýho doktora. Nakonec mě vzali na ortopedické ambulanci Na Bulovce. Samozřejmě protestovali, že s tímhle jsem měla jít na polikliniku. Že už jsem na jedný byla, jsem si radši nechala pro sebe. Doktor prohlíží mé snímky. „Co nejdřív si nechej udělat předoperační vyšetření, bude se to muset operovat.“ Tak přesně tohle jsem slyšet nechtěla. „A bude to mít trvalý následky?“ Doktor přísně odpovídá: „Operace hlezna má vždycky trvalé následky jen záleží, jak se povede zákrok a podle toho se uvidí, jak velké následky budou.“ Nekonečných pár minut jsem sbírala odvahu zeptat se, jestli budu ještě moct lízt. Koukl na mě, a když viděl to neštěstí v mých očích, usmál se a řekl, že určitě.

Dnes ráno mě doma vyzvedl brácha, se kterým jsem byla dohodlá, že mě odveze do nemocnice. Na uvítanou chvíli zvracel do dřezu a ani se moc nesnažil zakrýt, že je ještě nalitej. Máma neměla čas mě tam odvízt, tak dála, že nic nevidí… V takových chvílím mi vždy začne v hlavě hrát písnička od Sta zvířat „Příbuzní..a důvod proč jsme si blízký, je prostý, jsme jedný krve…příbuzní, vy jste můj důvod se smát.“ Ale takhle to je vždycky.., nevím, co se divím. Ještě na pokoj a chvíli před operací mi dali nějaký drogy na uklidnění. Navlečenou v andělíčku mě vezli na sál. Koukala jsem do stropu, kde se míhala jedna zářivka za druhou a připadala si jak v nějakým filmu. Najednou jsme byly na sále, kde už sestry měly roušky a ty jejich srandovní igelitový kulichy na hlavě. Byla jsem celá ztuhlá, ruce sevřené v pěst, strach. Po pár minutách napětí povolilo a mě začalo být všechno jedno.. Byla jsem sjetá po práškách, který jsem dostala.

Sestra mi napíchla kapačku a za chvíli tam poslala i anestetikum. Byla jsem klidná, všude bylo ticho a bílo, cítila jsem, jak tekutina putuje rukou, obličejem…. Otevřu oči a prudce se zvednu.. sestry mě přimáčkli zpět..jsem dezorientovaná, jsem ve výtahu, zase se zvedám, chci vidět svoji nohu! „Jen klid, lehněte si“ „Jak to dopadlo, povedlo se to???!“ blábolila jsem a zase usla. Po cestě na jipku mě sestry vzbudily: „O čem se vám zdálo, že se takhle usmíváte?“ „O skalách.“ odpověděla jsem. Bože, já mám v hlavě vážně smotaný lano místo mozku. První co řeknu po operaci je, že se mi zdálo o skalách. Na jipce panovala tíživá atmosféra. Ještě pod vlivem anestetik jsem se rozhlížela kolem. Hlasy byly tlumené, jakoby z dálky. Doléhal ke mně tichý pláč a nářek. Místnost byla tmavá a ponurá. Po pravé straně ležela stará paní, ještě spala a naproti mně byl naříkající malý kluk. Litovala jsem je, že mají takový bolesti. Hlasy byly čím dál zřetelnější. Sestry pobíhaly s injekcema, zářivky svítily jasněji. Najednou “Prásk!!!“ Noha mě ve vteřině rozbolela, jako by mi po ní dupal nějaký statný voják v kanadách. Začala jsem se svíjet. Rázem jsem byla probraná, slzy mi tekly po tvářích. Přidala jsem se k naříkajícím, které jsem ještě před chvílí litovala. Přiběhla ke mně sestřička a píchla opiátovou injekci. Moc to nepomohlo.

Po hodině na jipce mě odvezli zpět na pokoj. Bolest se stále zvětšovala. V hlavě mi hučelo, noha bolela. Nemohla jsem mluvit ani myslet. Jen jsem čekala, kdy ta hrůza skončí. Spolubydlící Jana, která byla operovaná ve stejnou hodinu jako já, už taky dorazila na pokoj. Nevypadala o moc líp než já. Ztratila jsem pojem o čase. Chvíli jsem spala, chvíli bděla…i když než spánek bych to nazvala spíš totální vyčerpání organismu z bolesti a následné omdlívání. Neustále do nás cpali antibiotika a opiáty. Nemohla jsem se vždycky dočkat své protibolestivé dávky. S vystrčeným zadkem z pod deky jsem čekala, až mi šlehnou a já budu zas na chvíli moct usnout. Po probuzení jsme se chvíli střídaly s Janou ve zvracení. Koukla jsem z okna, venku už byla tma. Nebyla jsem si jistá, jestli mě operovali dneska nebo už včera. Nemohly jsme vstávat z postele, takže i záchod pro nás byl ten den nedosažitelný. Vypila jsem přes dva litry čaje. Děsila mě představa, že dřív nebo později budu muset jít na nočník. Obvykle mívám problém jít i na veřejný záchod. Pocit že vedle v kabince sedí nějaký člověk mě stresuje a já se pak nemůžu soustředit na daný úkol. Sestra pode mě i Janu strčila mísu. Ted bych za tu kabinku byla ráda. Neuvěřitelná bolest nohy, zvyšující se teplota a já tu musím balancovat na nočníku a ještě k tomu bez výsledku. Sestry nevěděly co se mnou…, aby ve mně probudily čůrací pocity, pustily plným proudem vodu v koupelně…neměla jsem sílu sedět, tak jsem chvílema vyčerpaně lehla a zkusila to za chvíli znova… mezitím jsem usínala, byla jsem slabá. Byly asi dvě hodiny v noci. Vzaly mi mísu, kterou nahradily cévkou. Moje hrdost ten den klesla na bod mrazu. Druhý den už jsem mohla chodit, takže čůrací problémy zmizely. Jen ta bolest zůstávala. Chvílema jsem plakala. Už jsem nemohla. Bylo to na mý hranici únosnosti. Třetí den už byla relativně pohoda. Psala jsem tátovi, že bych chtěla jít pouštět draka, ale nevím, jak se rozběhnu, aby vzletěl. Odepsal: „Plán akce: ŠŤASTNÝ BAROD. 1. Přiložit baroda ke skále, 2. barod reflexivně začíná boldrovat, 3. barod padá, 4. naložit baroda do sanitky, 5. sanitka se rozjíždí, 6. drak upevněný k jejímu nárazníku vzlétá, 7. barod na něj mává a směje se, 8. barod je šťastný – vypustil draka, navíc toho nejrychlejšího..„ (barod – Hláška ze seriálu Teorie velkého třesku)…

Den ode dne jsem se cítila líp a po týdnu v nemocnici jsem mohla domů. Sestry i doktoři na mě byli moc hodný, s čímž jsem se mockrát nesetkala. Přibližně za dva roky mi šrouby a destičku, která mi drží nohu pohromadě, vyndají. Takže do tý doby budu moct pašovat zbraně letadlem, protože budu mít papír na to, že v detektoru kovu pípám kvůli šroubům v noze :).

Za 6 týdnů mi sundají sádru a já zas budu běhat jak Jura. Tak zas někdy na PB session, snad s lepším koncem..

autor: Jana Olšarová

Aktuality

• Ochrana osobních údajů
• Mapa stránek
• RSS