• HOME
• NOVINKY
• ČLÁNKY
• MÉDIA
  • FOTKY
  • VIDEO
  • VIDEA-LINKS
• FÓRUM
• LIDÉ
  • BOULDERING LEGENDS
• BOULDRY
  • PRŮVODCE
    • ČESKO
  • TdTB
  • TdTP
• KONTAKTY
  • KONTAKTY
  • ODKAZY

K + V na cestách

[16.07.2012, ]

28. 6 vyrážíme na náš dlouhý výlet. Očekávaný příjezd do Prahy 18.7 Paráda. Kam?

...Začnem Jurou, pak Magic a dále se uvidí. První den trávíme v jurských lesích, kde obhlížíme novou oblast, ale vzhledem k vedru a létajícímu čehosi odjíždíme do dobře známých míst a tam následující den trápíme své prsty na lištách, dírkách a podobných jurských radůstkách.

Večer přemýšlím, že mám celkem prsty na kaši a zda byl nejlepší nápad jako první oblast zvolit Juru, ale jako správná tvrdá boulderistka neprojevuji své pochyby a zarytě mlčím. První a poslední den zájezdu chceme spát venku, noční přeprška naše plány kazí a následující den balíme fidlátka a míříme do Magicku. Odpoledne přijíždíme a já se po vyčerpávající cestě těším na odpočinek u auta a na kávu.. „A to Ti přijde jako blbej nápad jít si ještě teď zalézt?“ Vychází z Vildových úst dvacet km od Magicku, růžový obláček odpočinku zalije černý mrak a já jen dostatečně potichu odpovídám... „ne, ani ne....no můžeme“ a jdeme. Nadšeně skotačím do lesa, kde si nakonec opravdu pěkně zalezu a vyhrávám ten den v počtu nasbíraných boulderů (kdo za den přeleze nejvíce boulderů Vilda od 7a já od 6a získává bod, kdo celkově vyhraje, může si něco hodnotného přát...).

Další a další a další den lezeme. Ani jeden nezaznamenáváme výraznou formu, ale čekáme, že přijde. Kvůli nestabilnímu počasí lezeme 5 dní vkuse. Neustále ladíme wifinu, kontaktujeme všechny možné a ptáme se, kde že bude hezky. Další mohutný déšť nás přesvědčí v posunu jinam – směr Chiro. Zastavujeme se ve známe restauraci s hrozně drahým a hrozně malým kafem, kde mají wifinu. Plán je jasný – navštívíme Sustenpass a případně Engelberg. Sustenpass se mi líbil. Že budu stavět sněhuláka jsem si nemyslela a že uvidím boulder, který začíná skoro dva metry pod sněhem také ne.

„Asi bych tu nespal, kdyžtak se sem vrátíme“ - nevrátili. Engelberg...těším se na novou oblast. Zazobaná vesnice se strašně moc dlouhým  golfovým hřištěm ve mně nevzbuzuje nadšení. Vjezd do údolí za 5 Fr za tu krásu naopak stojí. Přesto přepočítávám, zda budeme mít dost piv, abychom nemuseli znovu platit za vjezd. Mé obavy se ukazují jako naprosto neopodstatněné... Mraky a šedá obloha, poměrně velká tma. „Půjdeme se na ty bouldery na zítra podívat?“ „Jo docela bych šla, ale asi bude pršet.“  Vítr zřejmě zanesl mé upozornění z Vildova doslechu, ten jen nadšeně studuje průvodce a vyráží do kopce. Jdeme, jdeme a jdeme a já čekám, kdy už tam budeme. Dojdeme za hrozně dlouho k ukazateli a Vilda mi oznamuje, že už jsme skoro ve třetině cesty. „Cožžže??“ Chtěla jsem se otočit a jít dolů na večeři, ale přece ho v horách neopustím a tak jdu jen zarytě dál..první kapky deště mě nemohou nijak překvapit.

Docházíme na pastvinu a v dáli vidíme kameny. Leje. „Asi nemá cenu tam chodit, co?“ ptá se Vilda. „Já myslím, že už je docela pěkně vidíme odsud, nemyslíš? Asi bych raději šla zpět, než úplně promokneme, co ty na to?“ „No tak asi jo“ Jupíí vracíme se, prší moc a moc a my nemáme pláštěnky...pražáci vyrazili do hor. Přicházíme k Berušce, zavíráme se na přední sedačky a čekáme a čekáme, až si budeme moci udělat čínskou polévku k večeři. Dočkáme se asi po třech hodinách, paráda... Celou noc..hádejte co? prší a ráno je všude tak mokro, že to vysychá snad ještě teď.

„Co jet do Itálie? Nebo můžeme do Ziloše..“ od kluků máme zprávy, že je tam hezky, ale ještě nám zbývá mnoho dní a já bych do Itálie celkem ráda...představuji si zmrzlinku a sluníčko.. nakonec rozhodne o našem osudu hod mincí...jedem do Itálie. Cesta je dlouhá a vyčerpávající, celý Švajc je v jednom černém mraku a na dálnici nás potkávají i kroupy...ještěže jedeme pryč...pryč z černoty a za modrou oblohou...víno, pizza, makaróony... přijíždíme k Lago di Garda...mraky, černo a déšť...to snad neeee. Oba propadáme depresi, která netrvá naštěstí dlouho, pivo a vínko trochu pomohou.. Druhý den vypadá lépe a tak zamíříme do údolí Val di Daone. Sluníčko a piknikové místečko Italů nás zbavují všech chmurů.

Jdeme lézt. Nakonec zůstáváme téměř týden. Přes den je hezky, večer klasika déšť, ale jde to. Já se bojím kamkoliv odjíždět, aby tam nepřešlo.

Přijíždí za námi Jonáš a Tomáš z Ziloše. Prý tam prší, tak se k nám jednou schovat. Krátce po jejich příjezdu začíná opět pršet. Druhý den lezeme a údolí se ukazuje v celé své kráse. Pro nás poslední den, plánujeme přejezd do Ziloše...ještě že tak..brzy ráno začíná lejt i kroupy padají...jen se letmo rozloučíme s klukama a necháváme je napospas dešti...vzhůru do Ziloše. Po příjezdu je nádherně a to mě trochu mate...když já jsem v Ziloši, tak je tam  vždy hnusně, třeba dojde k výjimce... nedošlo. V noci déšť, ráno vlhko a mlha...to je ten Ziloš, co znám. Děláme, že nepršelo a že černé mraky nevidíme. Po snídani vyrazíme s bouldermatkama na Sundergrund... Ve třetině cesty kácí stromy a cesta je proto uzavřena (tedy pokud jsme tomu nápisu u cesty dobře rozuměli). „Já myslím, že můžeme projít..“ „Jo asi jo, ale má to cenu?“ „No asi ne..“ „Tak půjdeme zpátky?“ „A zkusíme druhé údolí?“ „Tak jo.“ Druhé údolí vypadá stejně jako předešlé a tím se rozhodneme zájezd předčasně ukončit...

Celková bilance: jediný den bez deště, Vilda vyhrává celozájezdní soutěž o 1 bod.   

Co kdo vylez není podstatné a pokud pro někoho ano, tak se zeptejte:)

foto: Vilda, Katka
text: Katka

Aktuality

• Ochrana osobních údajů
• Mapa stránek
• RSS